Dnešní datum: 20. 09. 2018     | Hlavní stránka | Propozice ke stažení | Odkazy | Diskuzní fórum | Rozšířené vyhledávání   
ORGANIZACE
Výbor klubu
Zápisy
Klubové normativy
Členství v klubu
Seznam členů
Články

CHOVATELSTVÍ
Chovatelské stanice
Databáze jedinců
Chovní psi
Chovné feny
Svody dorostu
Bonitace
Výsledky RTG DKK
Plemenná kniha (od r. 2000)
Nakryté feny

VÝSTAVY
Výsledky výstav
Články

VÝCVIK
Klubové výcvikové tábory Mistrovství světa 2010
Články

INZERCE
Seznam inzerátů
Vložení inzerátu

FOTOGALERIE

Galerie
Přidat obrázek

Kniha návštěv

POZNAT FLANDERSKÉHO BOUVIERA II (autor: Létizia Sabatini-Bandini )
Vydáno dne 25. 07. 2011 (2858 přečtení)

Když posuzujeme zvyky psovitých ještě během jejich života ve volné přírodě, zjistíme, že se rozcházejí do dvou rodin, které se odlišují stravovacími návyky.

POZNAT FLANDERSKÉHO BOUVIERA

 

     Ti co patří k rodině „canis lupus“ žijí ve smečkách, dokonale strukturovaných a hierarchizovaných společenstvích. Aby získali svoji potravu, praktikují velmi rafinované techniky lovu. Jejich typickou kořistí jsou býložravci velké postavy. Ti, kteří náleží do druhé rodiny, jejímž prototypem je „canis aureus“, jsou zvyklí na více osamělý život, hledají potravu a snadno se přitom přizpůsobují okolnostem. Když se objeví obtížná kořist, sdružují se do náhodných smeček, ale jinak preferují menší zvířata jako králíka a slepici, nebo ještě lépe zbytky zvířecích mrtvol zabitých jinými lovci. Takový lup je součástí jejich životních návyků.

 

     Existují tedy dva druhy psovitých: vlci, kteří zabíjejí, aby se nasytili a šakali či šakalovití, kteří dojídají zbytky jiných lovců. Jsem přesvědčena, že tato odlišnost může být snadno vysvětlena skutečností, že jedni musejí mít potravu čerstvou, kdežto ti druzí nacházejí v již rozkládající se potravě jistou pomoc při procesu trávení.

 

     Pokud aplikujeme na flanderského bouviera hypotézy Koranda Lorenze, držitele Nobelovy ceny, o původu moderního psa a o jeho chování v dospělosti nebo v mladém věku ovlivněné jeho předky a morfologickými znaky, dojdeme k dost překvapivým závěrům. Díky těmto hypotézám pak lehce a jasně porozumíme chování našeho bouviera.

 

     Podle zmíněných teorií není pes „canis canis“, tak jak ho známe dnes, výsledkem vývoje jediného psovitého, který přišel z divočiny k člověku, aby žil po jeho boku. Tento pes by byl výsledkem vývoje dvou potomků „canis palustris“ zdomácnělých v různých dobách a za různých okolností člověkem, jenž dokázal využít výhody tohoto přátelství. Jedná se o „canis aureus“ a „canis lupus“.

 

 

                                 CANIS  AUREUS  -  ŠAKAL

 

     Jeskynní člověk byl první, kdo zpozoroval, že u vchodu do jeho troglodytického příbytku čekají šakali na zbytky kořisti, kterou si on sám ulovil. Šakali objevili v člověku nejsilnějšího lovce v přírodě a raději zužitkovali zbytky lidské potravy, než aby pracně vyhledávali zbytky zvířat zabitých jinými lovci.

 

     Během čekání na potravu oznamoval šakal svým řevem, že se blíží k jeskyni nějaký vetřelec. Tím, že bránil své teritorium, bránil současně i vlastnictví lidského rodu proti útokům zvenčí. Tento pes se světlou srstí, širokou hlavou a kulatýma očima se nespokojil se životem v čekání jako nějaká vyhublá popelnice a rozhodl se následovat člověka i při jeho dlouhých lovech s cílem získat lepší potravu.

 

     Jednoho dne zkusila poraněná kořist zmást člověka tak, že se vracela ve vlastních stopách…. Když lovec ztratil otisky v půdě a tedy i stopu, zaujalo ho chování šakala, který s nosem u země nabral jiný směr. Lov, odsouzený k neúspěchu, nabral náhle opačný vývoj.

 

     Toto vyprávění Konráda Lorenze se mnoho podobá pohádce pro děti: „ Byl jednou jeden šakal….“ . Ve skutečnosti jde ale o popis původního chování dvou velkých psích rodin, obránců a stopařů. Evidentně není toto vyprávění kronikou. Jedná se jen o Lorenzovu hypotézu. Posuzováním zvyků a stavby „žlutého psa“ nebo „canis aureus“ ještě během divokého způsobu života a konfrontací s chováním a stavbou domácích psů, dospěl k závěru, že stopaři a obránci pocházejí ze šakala.

 

 

                                          CANIS  LUPUS  -  VLK

 

     V bohatém světě současných psů jsou však i jiné rodiny, které mají odlišné chování: vodiči a psi, kteří sami loví nebo ti, kteří loví ve smečkách a zabíjejí kořist pro člověka. Ještě jednou nám pomáhá K. Lorenz porozumět takovému chování, když popisuje setkání primitivního člověka s nějakým jiným psovitým v době, která je již blíže té naší.

 

     Jednoho dne dal lovec žijící v jeskynním příbytku svým dětem jako dárek vlče, pravděpodobně sirotka, kterého odnesl poté, co zabil jeho matku. Vlče vyrůstalo  v prostředí dětí a uchovávalo si své divoké způsoby, nikdy úplně nepřijalo nové podmínky. Když se jeho tělo začalo vyvíjet, vypadalo velmi odlišně od druhého psa „v domě“: srst byla šedá, hlava širší a delší, svýma šikmýma očima sledoval jen vůdce rodiny. Byl fascinován, skoro hypnotizován jeho autoritou. Když prošel pubertou, došel vlivem svého genetického dědictví k rozhodnutí – jít lovit s pánem. Zde končí Lorenzovo vyprávění, ale já pokračuji….

 

     Druzí psi, pocházející z šakalů,označovali s nosem u země stopu zvířat, i sám mladý vlk ji využíval. To, co člověka nejvíce udivilo, byla schopnost aktivně se podílet na lovu. Namísto toho, aby se vlk omezoval na označení kořisti, vlk ji přivedl až ke svému pánovi a spolu s ním ji zabil.

 

     Jestliže Lorenz přerušil své vypravování, je to pravděpodobně proto, že neznal flanderského bouviera a jeho schopnost pracovat s dobytkem, kdy imituje vlka na lovu

 

 

                                                ŠAKAL  NEBO  VLK

 

     Pokud byl vlčí instinkt lovu původně pro člověka důležitý, změnilo se mnoho v době, kdy člověk začal chovat dobytek. Stádo býložravců mělo být ochráněno před lupiči a také „pes-vlk“ ztrácel důvěru svého pána, neboť se změnil v přímého nepřítele, který byl nebezpečný pro majetek člověka.

 

     „Pes-šakal“ byl bezpochyby lepší obránce, jeho cit pro teritorium jej nutil prudce reagovat na vnější útoky. U ovčáckých psů se instinkt obrany přenesl na dobytek. Z vnitřního prostoru stáda, kde byly ovečky, které si zaměnil s mláďaty, zcela ovládal situaci. Jako odměna mu stačila potrava od svého pána.

 

     Při stěhování, při hledání nových pastvin, „pes-šakal“ nestál za nic. Proto se musel člověk vrátit a přehodnotit své rozhodnutí, vzít nyní v úvahu také instinkt lovu „psa-vlka“, který mohl, po správném výběru, pracovat i se stádem.

 

     Člověk však nehledal ani vlka ani šakala. Ideální ovčácký pes měl mít kvality obou. Měl zachovat techniku a současně se vyhnout vrozenému reflexu usmrcování kořisti. V tomto bodu psí historie je nezbytné předpokládat křížení mezi oběma rodinami, které ostatně patří k jednomu druhu. Když se vezme v úvahu neporušitelná věrnost vlků jejich smečce zabraňující vlčicím přijímat cizí samce, je možné vyloučit možnost nakrytí vlčí samice šakalím psem. Daleko pochopitelnější bude nakrytí šakalí feny vlkem. Takto vidím původ ovčáckých psů. Rozdílnost stupně impregnace dvou prvků. Tedy vlka a šakala, určí později odlišné tendence chování jednotlivých plemen.

 

     Zde je třeba zdůraznit, že mezi současnými plemeny psů jsou i ta nejstarší, uchovávající všechny vlastnosti vlka lovce, jejichž původ se ztrácí na počátcích věků. Jedná se o chrty a teriéry.

 

     I když naše plemeno patří do první skupiny F.C.I., práce flanderského bouviera se např. od práce ovčáka velmi liší. Tělo a chování dobytka, považovaného za stimulaci M.A.I. (vrozené aktv. Mechanismy, viz Zpravodaj č.IV/99) při lovu nemá nic společného s hlídáním ovcí a koz.

 

 

             PŮVODNÍ  PRÁCE  FLANDERSKÉHO  BOUVIERA

 

      Poté co jsme si vysvětlili původní chování psa ve vztahu k jeho počátkům, je třeba analyzovat práci flanderského bouviera více zblízka, abychom si uvědomili jeho dědictví a M.A.I., z nichž je možné těžit při výcviku. Chov dobytka, ve kterém flanderský bouvier vyrostl, pro něho představuje tak silný pud, že nemůže snést pohled zvířat ani lidí, rozptyloval by ho. K lidem se bouvier chová velmi jemným způsobem, ale také velmi rozhodným. Dělá rozdíly mezi člověkem a dobytkem: při chování vůči člověku volí přizpůsobivější metody tak, aby byl slabší a tedy byl nucen poslouchat.

 

     U hovězího dobytka se situace mění, krávy a býci často odporují. Pohánění se mění v kousání do ocasu, do nohou a u těch nejvíc neposlušných kusů do kohoutku. Tyto zákroky umožňují stále rychlý útěk psa. Mohla jsem pozorovat flanderské bouviery při situacích, během nichž se projevily charakteristické znaky vlka, velmi nedůvěřivé chování, až nebezpečným způsobem se stavěly dobytku, kosali ho do boků a do břicha. Tak dokazovali nepochybnou vazbu mezi morfologií a povahou, i živou vzpomínku na pud zabití.

 

     Dobytek reaguje na tlak psa kopáním a samozřejmě se ho snaží nabrat na rohy. Flanderský bouvier je obezřetný a opatrný, což ale neznamená, že je nesmělý a bojácný. Zdá se, jako by měl v tlapách pružiny. A tím si také zachraňuje život: skáče, když je ve vzduchu tak kouše a jakmile dopadne zpět na zem, mění směr, uhýbá ranám. Často se již zdá, že utíká, ale není to tak. Jen si udržuje bezpečnou vzdálenost, aby mohl znovu a znovu útočit, tak dlouho, dokud dobytek neuposlechne. Příliš často je opatrnost vykládána jako nedostatek jistoty či strach. Zbavit flanderského bouviera opatrnosti by bylo jako ho zbavit ho instinktu soustředěnosti, obezřetnosti, dobrých intuicí, schopnosti rozlišit správné a špatné, možnosti splnit úkol, aniž by se vystavil nebezpečí.

 

     Bouvier vybere místo, kam stádo musí jít, nepřestává běhat, pobízet dobytek, kousat, uskakovat, skákat, uhýbat, pracuje pro člověka bez oddechu. Přemisťování se z jednoho místa na druhé je velmi důležité, i když jde jen o krátké úseky, a je specialitou flanderského bouviera. Jeho původní práce se však neomezovala jen na tohle.

 

     Tento pes žijící v polích ochraňoval zvířata také od zlodějů a lupičů. Díky velmi vyvinutému instinktu teritoria byl připraven ve dne v noci útočit na kohokoli, kdo chtěl ukrást dobytek nebo mu nějakým způsobem ublížit. Jeho pud obrany vrhu se v takových momentech přesunuje na dobytek představující vrh. Pokud pes neústupně brání stodolu zevnitř, jde o projev instinktu obrany teritoria smečky.

 

     Je evidentní, že chování flanderského bouviera není vždy orientováno jen jedním směrem, náš pes není jen pohaněč stáda nebo obranář. Naopak, bouvier má dvojitou specializaci. V klasifikaci psích plemen do skupin F.C.I. se bouvier nachází na konci první skupiny. Jsem přesvědčena, že toto plemeno představuje pojítko mezi ovčáky a dogami, protože vlastní ve své ojedinělé směsi jejich nejspecifitější povahové rysy. Tuto originalitu bouviera obhajuji stejně jako jeho účast na formování plemene třetí skupiny: chrtů.

 

     Když porovnáme chování flanderského bouviera s vlky na lovu, nejenže zjistíme nakolik se shodují, ale také, že bouvierovi chybí jejich konečný akt. Kvůli tomu bude naší povinností pečovat o to, aby agresivita u flanderského bouviera nikdy nepřekročila práh, který je mezi divokým zvířetem – lovcem a domácím užitečných zvířetem.

 

     Chybná chovná kritéria, přílišná sadistická chuť k souboji psů, již snížila bezpečnostní bariéru u jiných plemen. Zde je původ mnoha nehod vyprovokovaných psy, kteří postrádají rovnováhu. V tomto ohledu je náš bouvier naštěstí ještě neposkvrněný. To ho zřejmě staví na druhé místo v soutěžích a závodech, kde je důležitá také zloba, ale nám zato umožňuje mít užitečného psa ve vší bezpečnosti. Stejně tak jako rozpoznáme v pohánění dobytka chování vlka na lovu, stejně tak můžeme identifikovat druhou část dědictví bouviera, když porovnáme jeho hlídací instinkt teritoria se šakalím.

 

 

(převzato z francouzského zpravodaje 18/99, přeložila Renáta Nová)

 

 

 

 

 

 



( -in- | Komentářů: 0 | Komentovat | Informační e-mailVytisknout článek )

© BCB 2018